Vývoj před a po Fukušimě

Řešením se stala výstavba nových uhelných a hlavně plynových elektráren, které měly tvořit zálohu fluktuujícím obnovitelným. Ve skutečnosti však přebíraly velkou část produkce odstavovaných jaderných zdrojů a jejich úlohu v základním režimu. Cílem druhého návrhu, ke kterému se odhodlala německá vláda pod vedením kancléřky Merkelové, bylo přinést potřebné prostředky na budování obnovitelných zdrojů a sítí dlouhých vedení přes celé Německo, které tyto zdroje vyžadují. A také získat delší čas pro přechod k většímu podílu obnovitelných zdrojů. Opatření spočívalo v dohodě s elektrárenskými společnostmi, že se prodlouží doba provozování existujících jaderných bloků a prostředky, které se takto získají, budou odvedeny státu a investují se do podpory výstavby obnovitelných zdrojů a sítí. Tím by se také oddálila nutnost náhrady jaderných zdrojů a získaly prostředky na přechod k obnovitelným, hlavně větrným a fotovoltaickým, zdrojům.

Pár měsíců po schválení příslušného zákona však přišla havárie v Jaderné elektrárně Fukušima I a politická reprezentace v čele s kancléřkou Merkelovou z politických důvodů okamžitě rozhodla o návratu k rychlému vystoupení z jaderné energetiky. Sedm nejstarších jaderných bloků bylo okamžitě odstaveno. Kancléřka požádala odborníky o vyjádření k dopadu tohoto kroku na německou elektroenergetiku. Šlo jednak o ustavenou tzv. Etickou komisi a pak vyjádření Německé akademie věd Leopoldiny. Odborníci se shodli na tom, že odstavování jaderných bloků se plánovalo, takže náhradní uhelné a plynové zdroje jsou už v provozu nebo se dostavují. Rychlé odstavení nejstarších jaderných bloků by tak nemělo ohrozit energetickou bezpečnost Německa. Německo bylo do té doby významným exportérem elektřiny a i tady byly značné rezervy. Trochu kritickými se jevily první dvě zimy, kdy se ještě nedalo počítat s některými plynovými a uhelnými zdroji, které se teprve stavěly. Ovšem Německo mělo ve studené rezervě několik starých uhelných bloků, které bylo možno v případě nouze využít.