V Německu se vždy přiznávalo, že opuštění jaderné energie a přechod k obnovitelným zdrojům bude nákladnou záležitostí a němečtí obyvatelé byli ochotni si za takový přechod připlatit.

Dalším závěrem bylo, že případný významnější podíl obnovitelných zdrojů bude finančně značně náročný, bude se hlavně jednat o větrné parky na severu Německa a efektivita jejich využití bude silně závislá na rychlosti stavby vedení velmi vysokého napětí, která by umožňovala transportovat vyrobenou elektřinu ze severu na jih. Jejich postavení bude nejen finančně ale hlavně časově velmi náročné. Časově náročná není ani tak výstavba vedení, ale hlavně jeho prosazení a získání potřebných pozemků a všech povolení včetně akceptace veřejností. Takových vedení bude potřeba tisíce kilometrů, když v posledních letech až desetiletích se nedařily stavět ani stovky kilometrů. V každém případě bude vést velký nárůst podílu výkonu fluktuujících obnovitelných zdrojů v síti a nedostatečná rychlost jejího posilování k velkému nárůstu počtu kritických situací v ní a rizika výpadku. Podrobněji o závěrech jednání Leopoldiny a hodnocení situace v Německu v té době viz zde.

A jak je tomu po více než roce od Fukušimy?

Tyto závěry se plně potvrdily. I loňskou zimu přežil německý energetický systém bez velkých problémů. Musela se ale zprovoznit řada fosilních zdrojů ze studené rezervy, včetně i velmi staré mazutové elektrárny v Rakousku. Trochu paradoxem je, že v těch extrémně studených dnech, které však byly slunečné nebo na severu foukalo, vypomáhalo Německo Francii. Tam většina obyvatel topí kvůli její velmi nízké ceně elektřinou. To sice má velice pozitivní dopad na ovzduší měst a vesnic, ovšem každý stupeň u teploty v zimě dolů se významně projeví na spotřebě. Celkový export elektřiny z Německa však velmi významně poklesl. V případě dodávek elektřiny do Rakouska jej nahradilo Česko a v případě Itálie se ještě více posílil vliv Francie.

Velice dobře se daří plnit plány výstavby uhelných bloků. O tom svědčí například i oficiální spuštění dvou bloků hnědouhelné elektrárny Neurath, které patří k největším na světě. Výkon každého z nich je 1100 MW a spolu s dalšími bloky této elektrárny mají dohromady výkon téměř 4400 MW a po polské elektrárně Belchatow je elektrárna Neurath nyní druhou největší hnědouhelnou elektrárnou v Evropě a patří mezi pětici největších na světě. Jedná se o nejmodernější bloky s vysokou účinností. Na jednotku produkované elektřiny tak produkují méně oxidu uhličitého i škodlivin. Přesto však zmíněná elektrárna bude i tak velice intenzivním zdrojem těchto emisí. Stačí připomenout, že při provozu bude každý blok pálit 820 tun uhlí za hodinu. O míře snížení emisí si lze učinit obrázek z těchto čísel. Jestliže se produkce oxidu uhličitého, která je pro daný výkon nových bloků zhruba 20 milionů tun oxidu uhličitého ročně, sníží jejich vylepšením oproti starým o 6 milionů tun, nelze mluvit o příliš radikálním zlepšením, jde o pokles zhruba 30 %.

Další zdůrazňovanou výhodou nového zdroje je velmi vysoká regulovatelnost, kdy dokáže měnit výkon během 15 minut až o 500 MW. Může tak kromě základního režimu sloužit i pro vyrovnávání fluktuací větrných a fotovoltaických zdrojů. To, že je však plánován pro intenzivní využívání v základním režimu svědčí i fakt, že každý blok by měl vyprodukovat ročně zhruba 8 milionů MWh a měl by tak mít velmi vysoký koeficient využitelnosti. Spuštění tohoto bloku bylo prezentováno jako velký krok v zelené energetické revoluci a tak byla při slavnostním zahájení provozu pozvána řada hostů, včetně spolkového ministra životního prostředí Petera Altmaiera. Podrobněji o tom píše na svém blogu Petr Nejedlý. Je to hodně velký paradox, že zprovoznění jedné z největších hnědouhelných elektráren je symbolem ekologické revoluce v německé energetice. Na druhé straně je však pozitivním krokem, že se veřejně přiznává cesta, která byla reálně před dvanácti lety nastoupena. Tedy cesta od jaderné energie k fosilní s jistým příspěvkem obnovitelné.