Větrné farmy

Ještě větší problémy nastávají u větrné energie. Ta má být tou, která bude mít z obnovitelných zdrojů ten největší podíl. A hlavním tahounem mají být mořské větrné farmy. Ovšem jejich výstavba se velmi silně zpožďuje a zaostává za původními plány. Důvodů je několik. Z ekologických důvodů se nastavila v Německu pravidla tak, že mořské farmy se musí stavět ve větších hloubkách a vzdálenostech od pobřeží, než je tomu jinde ve světě. Při realizaci se tak narazilo na velmi složité problémy, se kterými se nepočítalo a dokáže se s nimi vypořádat jen velmi malý počet firem schopných stavět ve velkých hloubkách. Musí k tomu totiž mít nejen odpovídající vybavení, ale i zkušenosti. Tím se výstavba farem značně zdržuje.

Další zpoždění vzniká problémy při připojování již postavených větrných turbín k síti na pobřeží. Tam jsou problémy nejen technické, ale také plynoucí z nejisté definice toho, kdo a jakým způsobem je za toto připojení zodpovědný, jaké jsou zaručené termíny a kdo toto připojení zaplatí. A kdo také zaplatí škody vzniklé investorovi do větrné elektrárny v případě, že se připojení zpozdí. Důsledkem je, že řada již postavených vrtulí nedodává proud, protože chybí propojení s pevninou. Dalším důsledkem je spor mezi společnostmi zapojenými do větrného byznysu a vládou o to, kdo za zdržení může, kdo do propojení investuje finance a kdo zaplatí zdržení. Velmi se vyhrotil hlavně spor mezi vládou a holandskou firmou TenneT, která koupila německou rozvodnou síť E.on na severu Německa a nyní by měla velmi intenzivně investovat právě do propojování větrných farem s pobřežím. Představitel společnosti Lex Hartman dokumentuje technickou náročnost úkolu i následující skutečností. Všechny turbíny farem, které jsou více než stovku kilometrů od pobřeží se propojují s pevninou společným nejnovějším typem stejnosměrným vysokovoltového vedení z jedné platformy v moři, která má hmotnost okolo 10 000 tun. Takové zařízení dokáže postavit jen opravdu malá hrstka firem a dodací lhůty nejsou menší než 50 měsíců. V takovém případě je garance státu investorovi na připojení do 30 měsíců nesmyslná a utopická.

Navíc společnost TenneT finance na tak velké investice pro propojení velkého počtu nových větrníků prostě nemá. Již delší dobu tak na sebe s německou vládou přehazují zodpovědnost za zdržování projektu větrné revoluce. V poslední době se dochází k určitým dohodám, které by situaci alespoň formálně měly řešit. Problém ovšem je, že většina nákladů vzniklých při připojování, jeho zdržení i kompenzace za nedodržení lhůt při připojení se přenáší do ceny elektřiny a tím na spotřebitele. To je ovšem hodně proti srsti ministrovi zodpovědném za sociální záležitosti, protože to rychle zhoršuje situaci sociálně slabších vrstev obyvatelstva. Je tak otázka, jak a kdy se situace nakonec vyřeší. I to je důvod, proč třeba společnost RWE prozatím odvolala stavbu plánovaných velkých větrných farem (jde například o projekt „Innogy Nordsee 1) a zpožďuje dostavbu těch, které už jsou ve výstavbě (jde například o projekt „Nordsee Ost Helgoland“). Hloubku problému lze dokumentovat i na tom, že plány předpokládají, že se do roku 2030 postaví 10 000 turbín v hlubokém moři a zatím jich z tohoto plánovaného počtu stojí pouze 27.