Kultura a kreativita jako zdroj

Od určitého okamžiku například, když je kolonizátory obsazena veškeré orná půda, se materiální zdroj stává konečný a tehdy je nutné se s tím buď smířit, nebo se jej naučit lépe využívat např. nejprve za použití přírodních hnojiv, pak syntetických hnojiv a nakonec geneticky modifikovaných organismů (GMO). Jedná se o intelektuální a technologické překonávání několika bariér

Zemědělské výnosy v nejvíc vyspělých zemích západní Evropy již deset let prakticky nerostou, takže se někdy hovoří o jevu nazývaném „peak soil“ neboli o dosažení produkčních možností půdy a to i za použití moderních technologií (Heinberg 2007, 85-96). Určitým průlomem mohou být GMO, které mohou výnosy dál posunout, ale asi ne o víc jak 30%. Vysoké výnosy, jak ukazují zkušenosti s nájemci půdy v USA, vytvářejí dvě rizika (Montgomery 2007, 233-245):

• Skryté dopady, tedy degradaci půdy, která se projeví až za určitou dobu.
• Vysoké výnosy bývají doprovázeny vyšším rizikem v případě neobvyklých událostí, jako jsou klimatické výkyvy. Studium osiva v Sahelu ukázalo, že tradiční málo výkonné zemědělství používá osivo, ve kterém je typicky zastoupeno kolem šesti genetických typů rostlin (Swift 1977, 457-478). Pokud přijde sucho, tak některé typy rostlin nevyrostou, ale jiné ano. Je to situace jako v bance, kde nízký výnos znamená menší riziko. Komplexní společnosti jsou sice výkonnější a tím zranitelnější, ale také jsou schopné své problémy lépe řešit.

Tím se otázka lidské kreativity stává tím nejméně odhadnutelným faktorem při výpočtech, kolik materiálních zdrojů má pravěká civilizace – či my dokonce my sami – k dispozici. Na jedné straně je zde pesimistický názor podobný závěrům Římského klubu v 60. letech, že jsme již narazili na meze růstu, a na druhé straně lidový názor, že „lidská vynalézavost nemá žádné hranice“. Aniž bych se pomocí mnoha dostupných, sofistikovaných argumentů pokusil podpořit některé z těchto stanovisek, myslím si, že říkají něco o významné roli kreativity a tím i určité posvátnosti umění v tradiční společnosti, kterou kreativita opakovaně zachraňuje.

Možná by šlo navrhnout, že v relativně statických společnostech jako je egyptská, se v posvátné pozici objevuje princip řádu („maat“), zatímco v dynamických společnostech jako byla řecká, myšlenka umění a dovednosti („techné“). Zásadní slabostí současné technocentrické společnosti by byl právě jednostranný důraz na pragmatismus, který odmítá jak omezení plynoucí z „odvěkého řádu“, tak i roli umění jako něčeho nadbytečného (Bouzek 2009, 147-169).

Nerostné suroviny a energetické zdroje

Nerostné suroviny zejména v kombinaci s dálkovým obchodem pravidelně vytvářejí dobré podmínky pro ekonomický a tím obvykle i kulturní růst dané komunity, ale jejich nedostatek málokdy znamená víc jak lokální zchudnutí. Athény nezanikly po vyčerpání stříbrných ložisek v Laurionu (Lavrio) a úpadek Kutné Hory koncem 16. století neznamenal úpadek Českého království. A přitom bohatá stříbrná žíla pomohla Athénám vytvořit námořní vojsko, díky kterému zastavily Peršany (Herodotos, Kniha VIII, 40-129) a úspěšná mincovní reforma krále Václava II. roku 1300 založená na kutnohorském stříbře do značné míry stála za rozvojem Českého království (Štroblová a Altová 2000,42-50). Podobných případů lze nalézt celou řadu – např. vyčerpání anglických uhelných ložisek v 19. a 20. století či nedávné uzavření příbramského uranového ložiska neznamenalo zánik Anglie či vylidnění Příbrami. Na druhou stranu je z hlediska kolapsu skutečně závažný nedostatek energetických zdrojů a potravin, jejichž produkce je limitována dostatkem vody a půdy (Ortloff 2009, 394-400).

Současnost jako klíč k minulosti – historický aktualismus

V geologii se již koncem 19. století prosadil princip aktualismu, který nám říká, že minulé geologické děje můžeme pochopit pomocí procesů probíhajících v současnosti (Cooper J. d. et al. 1986, 75-77) V historii již od antiky převládá opačný přístup, kdy současnost chápeme jako pokračování, završování či opakování procesů, které nastaly v minulosti.

V roce 2011 jsme byli svědky arabských revolucí, které v některých státech jako Sýrie či Libye očekávány nebyly, zatímco v Egyptě si zahraniční experti již roky říkali, že nějaká forma kolapsu je nevyhnutelná. Důvody jsou celkem zřejmé – populace roste o necelý milion za rok, půdy ubývá zastavováním, zasolováním a kontaminací a ekonomika země je přitom slabá na to, aby obstála v mezinárodní konkurenci a dokázala ze zahraničí dovést dostatek potravin.

A do toho zdražují potraviny a energie. I v tomto roce (2011) je dost pravděpodobné, že se sejdou dvě základní, vzájemně provázané veličiny – vysoká cena ropy s rostoucími cenami potravin. Podle různých ekonomických studií (IEA Energy Outlook, April 2011) ubírá zvýšení cen ropy o 10% v prvním roce nejméně 0,2% ekonomického růstu a v dalších letech víc. Přitom hodnota 0,2 % je nejnižší odhad, běžně se odhaduje propad HDP o 0,3% a někdy až o 0,7%. Znamenalo by to, že růst cen ropy o polovinu je schopen srazit očekávaný růst nejméně o jedno procento, ale možná i o dvojnásobek, tedy v podstatě vymazat evropská ekonomická očekávání a to včetně nepříjemných úprav splátkových kalendářů.

U potravin platí trochu jiné počty. Zdražení potravin o desítky procent znamená pád do chudoby nejprve o procenta, později o desítky procent světové populace. Tady už nejde jen o peníze, ale o životy lidí, politické převraty a sociální bouře (viz např. webové stránky Food and Agriculture Organisation – FAO UN, Food security)