Suroviny a konec světa – od kolapsu k regeneraci
Globalizace počasí
Pokud bychom měli uvažovat o třech nejdůležitějších komoditách, které do značné míry určují běh světa, pak by to byla ropa, pšenice a rýže. Shodou okolností všechny tyto tři suroviny v posledním roce potkal nárůst cen o desítky procent a žádná z nich není ve větším měřítku nahraditelná. Ropa je citlivá na mezinárodní situaci, ale produkce potravin závisí hlavně na klimatickém průběhu roku. Pšenice a rýže jsou do určité míry zastupitelné. Ale pokud je drahá pšenice, tak obvykle do tří měsíců poskočí i ceny rýže, protože potravinářské firmy chvíli čekají, zda nedojde k zvratu cen a pak nějakou dobu upravují technologii na lacinější surovinu. Podobná vazba platí v energetice pro ropu a zemní plyn.
Všimněte si, že v případě pšenice a rýže se de facto jedná o globalizaci počasí, protože v tomto případě náklady na špatné počasí na severní polokouli nese i ta jižní a snadno to může být naopak. Zrádný aspekt tohoto klimatického obchodu jsou dopady na chudé lidi. Takový farmář ve Vietnamu by měl pár let dobrou úrodu a každých 5-7 let horší nebo špatné výnosy. V bohatých letech by si vytvořil rezervu na špatný rok. Jenže teď je ohrožen i počasím v USA, Rusku či Kanadě a ani nadprůměrná úroda mu příliš nepomůže, protože mu rostou náklady na energii a hnojiva a výkupní ceny jsou uměle drženy na nízkých až vyděračských úrovních.
Delta produkuje kolem 60% egyptské produkce potravin. Jenže počet lidí dramaticky roste a musí někde bydlet. Výsledkem je neuvěřitelné zastavování nejlepší orné půdy světa. Víc jak polovina domů je přitom mladší jak 20 let. Zde nepotřebujete žádnou sociologickou analýzu, ale prostýma očima vidíte, že únosná kapacita území je překročena, takže systém se jednou musí zhroutit.
Energie v hnojivech
Do cen potravin navíc razantně vstupují energetické náklady. Tradiční zemědělství energii vyrábělo, protože energetické výnosy byly díky fotosyntéze větší než náklady na pěstování. Dnešní zemědělství spotřebovává zhruba desetkrát víc energie, než kolik ve formě potravin produkuje. Přímá vazba mezi naftou a úrodou je nejlépe vidět u závlahového hospodářství třeba v Indii nebo severní Africe. Voda na pole je čerpána ze sto metrů hlubokých studní anebo ze vzdálené řeky. Čerpadla běží skoro neustále, protože čím víc vody, tím víc obdělávané půdy a tím větší úroda. Při použití tradičního osiva a ruční práce je na zemědělské výrobě nejdražší právě nafta používaná na čerpání vody.
Výnosy se podstatně zlepší, když farmář použije vyšlechtěné osivo, umělá hnojiva a herbicidy. Tím sice vykročí z bludného kruhu chudoby, ale octne se v začarované pasti zvyšujících se nákladů, protože i ceny hnojiv závisí na energetickém vkladu. Odhaduje se, že z pocitu bezmoci ročně spáchá sebevraždu až kolem dvaceti tisíc indických farmářů a za tu dobu, kdy je jevu věnována alespoň částečná pozornost (zhruba od roku 1997) se jedná o asi čtvrt milionů sebevražd (viz např. webové stránky Vasantrao Naik Sheti Swavlamban Mission).
Základem umělých hnojiv je dusičnan amonný, tedy látka sestávající ze dvou prvků, kterých je na světě doopravdy hodně – dusíku a vodíku. Jejich cena je v podstatě funkcí cen energie. Na umělá hnojiva se tak můžeme dívat jako na energetického prostředníka, který přenáší energii mezi výrobou a rostlinou. Přenos přitom není příliš účinný, protože jedna až dvě třetiny syntetických hnojiv nejsou rostlinami využity a končí ve vodotečích (J. von Braun, The World Food Situation, webové stránky IFPRI – International Food Policy Research Institute).