Regenerace komplexních společností

Tradiční archeologie měly vždy tendenci studovat „zlatou dobu“ nějaké kultury. Bylo to totiž období rozkvětu řemesla, umění i dálkového obchodu. Teprve v 80. letech minulého století se pozornost začala přenášet na studium kolapsů a to zejména jako následek klimatických změn anebo vnitřní složitosti určité civilizace, která již nedokáže dobře vybírat daně a pružně reagovat na sociální změny. Teprve v poslední době se tato studia posouvají dál a to směrem k tomu, co se děje po kolapsu, jakým způsobem dochází k regeneraci systému (Schwartz a Nichols eds. 2010, 1-12). Podobným vývojem prošla i paleontologie, která se původně soustřeďovala na druhově bohatá společenstva, pak řešila otázku hromadných vymírání a paleoekologie, aby se nakonec věnovala těm průměrným pěti milionům let, během kterých dojde k oživení (recovery) systému.

Je zjevné, že tato studia sledují nejenom tok vědecké poznání, ale rovněž nějakým způsobem reagují na současný svět. Řečeno jazykem přírodních věd, nejprve jsme byli svědky zvyšování komplexity bankovního systému, pak málem došlo k jeho hromadnému vymírání a nyní se ocitáme v přechodovém období mezi starým a novým polem stability. Pokud si s touto situací nevíme rady, je to v pořádku, protože fáze znovuoživení po velkém šoku má (ale jen pro vítěze) obvykle rysy singularity, tedy nepředpověditelného, kreativního řešení.

V archeologii pod pojmem kolaps obvykle rozumíme rozbití státu na menší jednotky, opouštění měst, zničení centrální moci a zánik civilizační ideologie, chudnutí, vymírání a mizení obyvatelstva a změnu hodnot a principů, jakým se společnost řídila v dobách růstu Tainter 1988, 4-19. Archeologové se rychle uvědomili, že kolaps je málokdy celkový a úplný, protože většinou přežívají zárodky měst, zbytky obyvatel i něco z dřívější kultury. Jinými slovy: kolaps málokdy znamená úplný konec. Rozpad Rakouska-Uherska je sice proces příliš mírný, než abychom jej mohli označit tímto slovem, ale přesto vidíme, jaký kreativní potenciál uvolnila smrt jedné říše.

Za hlavní příčinu kolapsu bývala dřív považována válka či nájezd barbarů, ale prakticky vždy se ukázalo, že barbaři rychle, byť v určité karikatuře přejímají prvky té civilizace, kterou ovládli. Dnes spíš rozeznáváme roli klimatických změn, zejména vysychání a nebezpečnou kombinaci ztráty energetické a potravinové základny, což obvykle znamená vykácet si lesy a díky erozi či zasolení ztratit část orné půdy (Hillel 1992, 261-280).

Již v roce 1925 navrhl francouzský historik Henri Pirenne v knize „Medieval cities, their origin and revival of trade“, že hlavním viditelným projevem kolapsu je ztráta dálkového obchodu, protože s ním mizí vrstva bohatých obchodníků, udržování karavanních tras a tím i diplomacie a mezinárodní politiky. Dnes tuto situaci vnímáme spíš naopak – rozvoj mezinárodního obchodu je vždy indikátorem regenerace společnosti. Jedním z důležitých faktorů, který pomohl „nastartovat“ rozvoj středověké Evropy byla arabská touha po otrocích ze severu. Jedním z překladišť otroků byla podle arabských zpráv i Praha. Slovanští otroci přispěli k regeneraci Evropy po temných staletích konce antiky. Kolaps je vždycky problém, ale i regenerace něco stojí. Vůbec nejvýhodnější jsou správně a dlouhodobě nastavené základní podmínky, třeba ústava, která by vydržela sto let beze změny.

Další důležitý faktor regenerace Evropy koncem prvního tisíciletí byl těžký pluh, tedy technologická inovace, která se vhodně propojila s čínským vynálezem chomoutu a zahnala každoroční hrozbu hladu. Regenerace skoro nikdy neznamená návrat do původního stavu, jen do podobné složitosti společnosti, ve které opět vzniknou sociální vrstvy a skupiny jako jsou řemeslníci, obchodníci, duchovní či filosofové (Yoffee 2010, 222-228).

Kolikrát padla Čína?

Velmi zjednodušeně můžeme říct, že některá stará čínská království jsou stará zhruba jako Egypt, zatímco v Kambodži, Malajsii či na Sumatře se setkáváme se státními celky starými jako antické Řecko nebo Řím. Mezi Čínou a Evropou se nejpozději v císařském Římě vyvinul poměrně intenzivní dálkový obchod a to jak na zemi na slavné Hedvábné stezce, tak rovněž na moři. Čínské lodi zajížděly až na egyptské pobřeží do několika přístavů ležících v okolí Hurghady. Dynamika asijských společností a jejich dávné kontakty jsou dnes intenzivně studovány, abychom si vůbec uměli udělat představu, kam směřuje nejenom Čína, ale také Vietnam či Indonésie.

Ukazuje, že v této oblasti existuje poměrně výrazná cyklicita, kdy každých několik staletí dochází k rozvratu společnosti, změně obchodních tras a přesunům hlavních měst. Rychle však dochází k obnovení nového státního celku, který sice mívá odlišnou ideologii, ale podobnou sociální architekturu. V ekologii se pro odolnost a pružnost ekosystému, který je schopen fungovat v širokém rozmezí životních podmínek, používá slovo resilience. Tento termín byl v podobném smyslu převzatý i do historické antropologie. V jv. Asii jsou státní celky charakterizované právě vysokou resiliencí, tedy vydrží i takové stressy, ve kterých by se jiné státy již dávno rozpadly. Z archeologického záznamu se tak dají vyčíst nejenom bouřlivá desetiletí bojujících států, ale i obecná tendence ke stabilitě, která má svůj původ snad v monzunovém klimatu a nutnosti obdělávat zemi jedním určitým způsobem (Bronson 2010, 137-143; Stark 2010, 144-150).

Mayové – posun od dynastie ke komunitě

Obvyklý pohled na majskou civilizaci zdůrazňuje velký růst měst s obrovskými chrámovými komlexy, plochými pyramidami a zdobenými hrobkami, pak náhlý konec v průběhu 9. století našeho letopočtu a tajemný odchod obyvatelstva na nějaké neznámé místo. Detailní archeologický výzkum tento model zpochybnil. Především se ukázalo, že různá města byla opouštěna v průběhu víc jak jednoho staletí, takže civilizační kolaps měl regionální charakter.

Rozvinul se nový směr výzkumu, jemuž se říká postklasická majská archeologie. Ta se poněkud podobá středověké archeologii evropské vesnice a specializuje se na malá venkovská sídla rozesetá prakticky na celé ploše Yucatanu. V té době zde už nejsou velká města, žádné centrální chrámy a nedá se identifikovat organizační střed země.

Místo obrovských chrámů typu „katedrála“, ale nalézáme kolektivní venkovské kapličky a posvátné niky umístěné v jednotlivých domech. I přes kolaps města zůstává celková hustota obyvatel vysoká. Dál, ale v menší míře pokračuje dálkový obchod ze zlatem a obsidiánem. Náboženství se „internacionalizuje“, migrující kmeny se mísí a vytváří bohatší systém představ a symbolů. Vše je však malé a prosté. Jasně se ukazuje ústup od původní velkolepé dynastické organizace a zbožnosti směrem k vesnickým a osobním formám spirituality.

Zdá se, že v době sucha na konci klasického majského období (790-900 AD) se lidé cítili opuštěni svými bohy a přestali věřit ve své elity. Nezbylo jim nic jiného než bolestivé „stěhování národů“ na venkov, během kterého se ochudil jejich hmotný život, ale obohatil vnitřní osobní svět. Majskou regeneraci postklasického období tak můžeme popsat jako posun od dynastie ke komunitě, ze které však v měřítku dalších dvou staletí vyrůstá další aristokratická kultura s centrem v rozsáhlém městě Mayapán (Masson et al. 2010, 188-207).