Suroviny a konec světa – od kolapsu k regeneraci
Typy regenerace
Archeolog Bennet Bronson (2010, 137-143) rozlišuje tři způsoby jakými dochází k regeneraci společnosti. Prvním typem je opakovaná regenerace (template regeneration), která probíhá podle určitého vzoru nebo šablony. Ta je obvykle daná existencí písemných materiálů o dřívějším státním zřízení. Opakovaná regenerace je charakteristická pro Čínu a obecně pro oblasti, kde existuje nějaká třída napůl nezávislých literátů a veřejných intelektuálů, kteří z minulé doby udržují v paměti určitý vzor.
Druhým typem je nepravá regenerace (false regeneration), kdy po kolapsu vzniká na stejném místě nová společnost, ale nemá s tou první skoro nic společného. Lidé, elity i bohové se mezitím vyměnili. To je běžný případ na Blízkém východě, kde telly – sídelní pahorky – zvedající se nad říční nivu jsou osídlovány celá tisíciletí, protože představují jediná vhodná místa k založení pevnosti a města.
Poslední typ regenerace nazývá Bronson vzorovou regenerací (stimulus regeneration), kdy skupina vzdělaných držitelů moci volí nějaký ideální, obvykle jen neurčitě známý model, například antický Řím a podle něj a zároveň své doby vytváří kadlub nové říše, což je případ Svaté říše římské nebo Spojených států amerických. Moderní Evropa je v podstatě založena na antickém pojetí státu či říše. Svědčí o tom instituce jako senát nebo kultura politické diskuze, ale schází zde otroctví a došlo ke změně náboženství.
Současné přechodové období?
V současné době se díky růstu populace a zvyšujícím se nárokům lidí ocitáme v dalším z mnoha milníků zhruba třítisíceleté evropské civilizace. Pro toto období je charakteristické určité dosažení mezí tradičního růstu a relativní či absolutní nedostatek některých surovin a zdrojů. Surovin, které již brzy nenávratně dojdou, není mnoho – patří sem např. hélium. A opět je typické, že zatímco se bez něj neobejde řada měřících přístrojů, tak bylo vyplýtváno na balonky. Relativní nedostatek se týká prakticky všeho s vyjímkou hliníku, železa, zemního plynu a několika dalších surovin. Většina tradičních ložisek zlata, stříbra, cínu, ale také ropy se nalézá v poslední třetině svého života a tak je nutné je za cenu obrovských investic nahrazovat jinými ložisky či surovinami. Zejména ropný průmysl je na západě chronicky podinvestovaný již padesát let (Simmons 2005, 129-148).
Na většině světa dosáhla plocha zemědělské půdy svého maxima, výnosy rostou jen pomalu nebo vůbec ne a nedostává se vody. Roste počet států jako je Egypt, které překročily kapacity vlastních zdrojů a slabá ekonomika nedovoluje větší dovoz státem dotovaných potravin. Tyto chudé státy se ocitají na hranici státního kolapsu a sociálního chaosu. Podobně jako v Libyi či v Sýrii již brzy můžeme řešit otázku, zda máme tyto země ponechat vlastnímu vývoji, který po možném nepříjemném depopulačním stádiu povede k dosažení nové stability (Montgomery 2007, 233-245).
Signály nedostatku určité komodity jsou trhem neúměrně zesilovány reakcemi strachu či paniky a spekulace, takže skutečné globální nebezpečí nepředstavuje např. malý propad těžby ropy, ale reakce na tuto okolnost. O ekonomice začíná platit rčení o ohni, který je dobrým sluhou, ale zlým pánem.
Pruh kolem Středozemního moře mezi Alexandrií, Káhirou, Damaškem a Istanbulem měl nejméně od doby bronzové výrazně internacionální charakter. K prvnímu velkému exodu došlo po nešťastné řecko-turecké válce ve 20. letech a k dalším exodům po získání egyptské a syrské nezávislosti. Se zhoršující se vnitřní situací jsou hledáni buď globální viníci – zejména USA a Izrael nebo vnitřní viníci – Koptové, Druzové či syrští křesťané. Tradiční pestrá, výrobně a obchodně zdatná arabsko-židovsko-řecká společnost zmizela téměř beze stopy.
Obrácená perspektiva
Navrhuji dvojí obrácenou perspektivu. Především víc se zabývat mechanismy obnovy a regenerace společnosti, než jejího kolapsu. Druhá věc se týká využití přítomnosti pro poznání minulosti. Např. současná situace v arabských státech do značné míry připomíná období před počátkem Velké francouzské revoluce, kde dlouhodobě neřešené sociální, ekonomické a politické problémy jsou revolučně iniciovány vysokými cenami potravin, které navíc mají svůj původ ve dvou klimaticky špatných rocích (Fagan 2007, 193-213).
Málokterý kolaps má nějakou jednu určitou příčinu, ale obvykle se jedná o kombinaci změny životního prostředí, neřešeného sociálního napětí a tlaku nájezdníků zvenčí, kteří v oslabené zemi cítí kořist. Podobně neexistuje ani nějaký jednotný návod pro regeneraci. Příznivě působí, zůstává-li zachován nějaký politický orgán, jakým je rada starších nebo nějaká forma senátu. Tento kolektivní poradní sbor navíc může fungovat od měřítka trampské osady až po celou říši. V Mezopotámii se ukázalo, že je velmi výhodné, když v zemi trvají napůl nezávislé městské státy. Kolaps regionu pak bývá postupný a regenerace je o to rychlejší, čím dřív se podaří v jednom inspiračním centru (Schwartz a Nichols eds. 2010, 1-12).
V této záležitosti bude nutné promyslet globalizaci i koncepci Evropské unie. Nejedná se o to, aby všechny regiony či státy měly jednotnou ekonomiku, ale aby byly kompatibilní. V okamžiku vážné krize by došlo ke kolapsu jen některých členů a rovněž regenerace by díky soupeření myšlenek a pokusů našla rychleji vhodné řešení.