Může opravdu Česko a Evropská unie postavit svou energetiku na zdrojích ze Sahary a Severního moře?
Ve svém nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny Bedřich Moldán uvedl, že žádná dostavba Jaderné elektrárny Temelín není potřeba. Že se Česko má obejít bez jaderných bloků a elektřinu dovážet ze Sahary a Severního moře. Taková představa se prezentuje ve všech koncepcích Greenpeace pro evropské státy, tedy například i ve známé koncepci Energetická [r]evoluce vypracované Greenpeace pro Česko. V ní se předpokládá německá cesta rychlého uzavírání jaderných bloků (Dukovan už od roku 2015) a budoucí intenzivní dovoz elektřiny. Právě Německo, které se na cestu bez jaderné energie vydalo, plánuje také přejít od vývozu elektřiny k jejímu intenzivnímu dovozu. A jejím zdrojem by měly být velké přímořské větrné farmy hlavně na severu a pak sluneční elektrárny na jihu, hlavně na Sahaře. Pokusím se uvést základní důvody, proč si myslím, že jsou tyto představy hodně mimo realitu a na elektřinu ze Sahary opravdu nelze spoléhat. Pravdivost řady z nich lze dokumentovat na událostech, které probíhají v Německu během jeho zelené energetické revoluce.
Nejde o cestu k decentralizaci
Připomeňme si, jaké jsou hlavní segmenty koncepce pana Bedřicha Moldána a Greenpeace. Jejich představa je, že velká část potřeb elektřiny v Evropské unii i v Česku bude uspokojována pomocí rozsáhlých farem velkých větrných turbín na pobřeží moře nebo v pobřežních vodách a rozsáhlých souborů velkých slunečních elektráren na jihu, hlavně Sahaře. Je pravdou, že velké mořské větrné farmy jsou tím nejefektivnějším zdrojem využívajícím vítr. Jejich koeficient využití i životnost umožňují, že se z ekonomického hlediska nákladů na jednotku produkované elektřiny začínají postupně blížit zdrojům jaderným a klasickým. I když začnou být ekonomicky konkurenceschopné, zůstane však u nich velká řada problémů spojených s tím, že se jedná o zdroje silně fluktuující a od místa spotřeby velmi vzdálené. V případě velkých slunečních elektráren na Sahaře, například v rámci projektu DESERTEC, se předpokládá využití slunečních tepelných elektráren s akumulací tepla pro umožnění provozování během noci. Ty mají mnohem nižší náklady na jednotku produkované elektrické energie než fotovoltaické elektrárny. Přesto jsou však tyto pořád násobné oproti nákladům u jaderných a klasických zdrojů.
Základním prvkem této koncepce je, že jde o systém velmi velkých a koncentrovaných zdrojů, které jsou tisíce až desítky tisíc kilometrů od místa spotřeby, dokonce až na jiném kontinentu. Velké větrné farmy a sluneční tepelné elektrárny budou financovat velcí nadnárodní investoři a stavět velké mezinárodní firmy. A to je dobře vidět i na tom, jak probíhá stavba a připojování velkých větrných farem nejen v Německu a také stavba slunečních tepelných elektráren na jihu Evropy. Řízení i kontrola a zabezpečení takového transkontinentálního systému s obrovskou koncentrací a centralizací výroby elektřiny bude muset probíhat na vysoce centralizované a globalizované úrovni. Připomeňme, že systém postavený na jaderných a klasických zdrojích doplněný malými lokálními decentralizovanými obnovitelnými zdroji, jak je předpokládáno v doporučeních Nezávislé energetické komise II (NEK II), které zapracovalo MPO do návrhu aktualizace státní energetické koncepce, má zdroje elektřiny ve vzdálenostech od místa spotřeby v řádu pouhých desítek až stovek kilometrů a v principu může fungovat na státní i oblastní úrovni a v případě nutnosti může přejít i do ostrovního režimu. Může využívat výhody mezinárodní spolupráce v sektoru elektřiny, ale transkontinentální centralizace u tohoto návrhu není nutná.